Růže

Růže se nazývá královnou květin nejen pro svou eleganci, ušlechtilost, bohatství a krásu květů, ale také pro nesmírnou rozmanitost typů, tvarů a barev. Žádná jiná květina na světě se nepěstuje a neprodává tolik jako růže.

Šlechtěním, zejména křížením, se postupem času počet druhů a kultivarů neustále rozšiřoval, a proto bylo třeba je nějakým způsobem systematicky roztřídit. Botanická klasifikace růží je velice obtížná a komplikovaná, v praxi se proto běžně používá tzv. zahradnická klasifikace, která se ovšem stále vyvíjí. Podle zahradnického třídění se růže dělí na růže velkokvěté, malokvěté, pnoucí a sadové.

Mezi růže velkokvěté patří v podstatě čajohybridy a velkokvěté floribundy. Jsou to růže, které se vyznačují ušlechtilým poupětem, mívají většinou po jednom, nejvýše po třech květech na stonku a používají se převážně k řezu.

Do skupiny růží mnohokvětých patří polyanty, polyantahybridy, floribundy s menším květem a garnetky. Na jednom stonku vytvářejí několik květů a používají se většinou jako růže záhonové nebo v menších zahradách i jako solitéry. Do této skupiny se zařazují také růže zakrslé či miniaturní.

Růže pnoucí - sám název udává charakter jejich růstu. Některé z nich mají květy stejného typu jako růže velkokvěté, jiné mají zase květy typu růží mnohokvětých, některé druhy remontují (opakují kvetení), jiné kvetou pouze jednou v roce. Růže sadové jsou většinou vzrůstné keře, původem blízké botanickým druhům. Mezi nimi najdeme druhy a odrůdy s květy jednoduchými, ale novější vyšlechtěné kultivary mívají květy typu velkokvětých růží. Je to velice perspektivní a často používaná skupina růží.

Zahradnické třídění růží vlastně vyjadřuje jejich použití. Zásadně se snažíme tyto skupiny růží spolu nekombinovat, snad jedině růže pnoucí a sadové lze vysazovat blízko sebe, protože jsou podobného charakteru. Na jednom záhoně nemají být pohromadě velkokvěté růže s mnohokvětými. Můžeme kombinovat stromkové růže na záhoně s keři mnohokvětých růží, ovšem ne s keři velkokvětých růží. Růže velkokvěté se uplatní především k řezu, ale jsou efektní i na zahradním záhoně svými barvami. Ve velké zahradě vysazujeme na záhon růže alespoň ve třech řadách, v malé zahradě mohou být v jedné řadě. Menší záhony osazujeme zpravidla jen jedním kultivarem, větší záhony i větším počtem kultivarů v barevně sladěných skupinách. Při této kombinaci přihlížíme i k jejich vzrůstnosti. Růže mnohokvěté se využívají především k vytvoření stále kvetoucí, jednolité plochy.Proto vysazujeme jednu odrůdu, ale ve větším množství. Například před domem, u vchodu do domu nebo u altánu vytvoří takový záhon výrazný barevný efekt. Tyto růže se většinou nepoužívají k řezu, snad s výjimkou skupiny garnetek, je však třeba vyštipovat poupata, aby se vytvořily jen jednotlivé květy. Nižší mnohokvěté růže se velice dobře hodí do obruby kolem hlavní cesty; doporučuje se používat jednu odrůdu v hustším sponu, aby vznikl jednolitý pás. Nejnižší odrůdy růží, zejména zakrslé růže, se dobře uplatní ve skalce, zvláště když vysadíme tři nebo více rostlin pohromadě. Pnoucí růže vyžadují oporu, proto se sázejí k domům, altánům, vchodům a plotům. Také je možné postavit pro ně uprostřed zahrady pergolu a vysadit k ní stejnou odrůdu, abychom dosáhli většího barevného efektu. V poslední době se stalo moderní záležitostí očkovat pnoucí růže na vyšší kmínek. Tím se vytvoří smuteční nebo deštníková růže - převislý typ, který se používá většinou v nových výsadbách okrasných zahrad, kde je hlavním výtvarným prvkem plocha trávníku.

Sadové růže se většinou rozrůstají, tvoří větší keře, a proto jsou vhodné hlavně do velkých zahrad. V menších zahradách se hodí k zaplnění rohů, případně i jako živý plot. Vynikající jsou tyto růže ve velkých, tzv. selských zahradách a také u chat a chalup, kde vhodně zapadají do okolní přírody. Na podzim a v zimě jsou krásné, protože mnohé z nich zdobí velké barevné šípky. Vynikající jsou také některé botanické růže, které se sázejí jako solitéry a výborně se uplatní v trávníku nebo v kombinaci s jehličnany či jinými nevýrazně kvetoucími dřevinami, jež jsou okrasné listem.

Čím jsou růže prošlechtěnější do krásy a ušlechtilosti,, tím jsou ovšem náročnější na stanovištní podmínky a na ošetřování. Na zahradě růže vyžadují dostatek světla, tepla, vláhy i živin. Nesvědčí jim větrné polohy, špatně snášejí i celodenní sluneční úpal, zvláště kultivary s červenými květy. Velkokvětým odrůdám se nejlépe daří v místech alespoň po část dne lehce zastíněných, hlavně v době poledního úpalu. Na druhé straně se růžím nedaří v úplném stínu. Jsou pak nemocné, náchylné k namrznutí. Dobře se jim daří v lehčí, nepříliš suché půdě s neutrální reakcí.

Růže se mohou sázet od poloviny října až do příchodu mrazů nebo pak na jaře po rozmrznutí půdy - v březnu nebo v dubnu. Růže sázené na podzim obyčejně v prvních letech lépe rostou. Před výsadbou nejdříve upravíme kořínky. Ostrým nožem odstraníme poraněné a zaschlé části až do zdravého dřeva a zkrátíme jen příliš dlouhé kořínky. Z nadzemní části odstřihneme nevyzrálé a slabé výhonky a ponecháme 3-5 nejsilnějších. Místo štěpování na kořenovém krčku má být po výsadbě sazenice i po slehnutí půdy asi 5 cm pod povrchem půdy. Po výsadbě je třeba sazenici důkladně zalít, a před zamrznutím přikopčit k sazenici zem. Při sázení stromkových růží nejprve zarazíme do země kůl, který má být tak vysoký, aby sahal až do korunky. Na podzim vysazené růže řežeme až na jaře po odhrnutí nakopčené půdy. Výhony velkokvětých a mnohokvětých růží zkracujeme na 2-5 oček, u pnoucích a sadových růží na více oček. V dalších letech provádíme řez velkokvětých a záhonových růží také podle těchto zásad. Při hlubokém seříznutí výhonu vyrazí nový silný letorost.Když výhon seřízneme málo, má keř menší přírůstky. U velkokvětých růží se požaduje dlouhý stonek, proto je třeba seřezávat na jaře výhony hluboko, tj. na 2-3 očka. Mnohokvěté růže mají být spíš nižší a tvořit kompaktní porost, proto se řežou na jaře méně, na 8-10 oček. Tím nevytvářejí nové dřevo na stonky a dříve vykvétají. Po několika letech se na každém keři vytvoří starší dřevo, které není právě půvabné. Růže proto čas od času zmlazujeme, to znamená, že vyřízneme tuto stařinu, nejvýše však vždy jen jednu třetinu keře.

Pro zdravý vývin pnoucích růží je nejdůležitější ponechávat mladé výhony, ty se nesmějí řezat. U pnoucích růží se vůbec nemá mnoho zkracovat, protože většina z nich bohatě kvete na loňském i starším dřevě. Proto se u nich dělá pouze průklest, tj. odstraňování přestárlých výhonů až u země. Stejně řežeme i růže sadové, také je pouze prosvětlujeme průklestem a konce výhonů zkracujeme asi o třetinu; jinak řez nepotřebují. U botanických růží odstraňujeme pouze suché a nemocné dřevo. Jinak tyto růže vůbec neřežeme, ponecháme jim úplnou volnost růstu, pak jsou nejkrásnější. Po řezu je nejvhodnější všechen ořezaný odpad z růží spálit; snižuje se tím jak výskyt chorob, tak se zamezí i nebezpečí poranění o ostny.

Během vegetace je třeba kypřit půdu, odstraňovat plevel a dostatečně zalévat. Doporučuje se pokrýt povrch půdy nastýlkou. K tomu je vhodná posečená tráva nebo jiná organická hmota.

U velkokvětých růží musíme počítat s tím, že mnoho květů uřízneme do vázy. Aby se keř příliš nevysiloval, odřezáváme s dlouhým stonkem jen asi třetinu květů, ostatní ponecháme na keři odkvést. Odkvetlé květy ovšem odstraníme ihned po odkvětu, a to asi s dvěma nejbližšími listy. U mnohokvětých růží je třeba odříznout celý okolík květů po odkvětu všech jednotlivých kvítků; odřezáváme ho nad prvním listem pod ním. Podobně odřezáváme odkvetlé květy na pnoucích a sadových růžích. Keře růží je třeba pravidelně prohlížet a plané výhony z kořenů, tzv. vlky, vyřezávat nožem či nůžkami až u kořene, hned jak se objeví. Tyto plané výhony vyřezáváme i z podnoží stromkových růží; někdy mohou vyrůstat také bezprostředně pod korunkou. Poznáme je snadno podle malých světlých lístků. Kdybychom je ponechali, způsobily by tzv. zplanění růže. Odkvetlé květy se odstraňují u všech růží, kromě těch, které mají dekorativní šípky. Z nich se nejčastěji pěstuje růže svraskalá (Rosa rugosa), která je okrasná květem i plody.