Osázení skalky

Když máme skalku vybudovanou, můžeme začít s jejím osazováním. Jak jsme si již řekli ve stati o stavbě skalky, musíme již od začátku stavět skalku tak, aby na ni byl pěkný pohled ještě před osázením.

Rostliny mají dílo dotvořit, nikoliv zakrývat chyby, jichž jsme se dopustili při stavbě. Již při stavbě vytváříme různé partie skalky s představou, kam jaké druhy budeme sázet.

Skalka se nedá osazovat libovolně nahodile vybranými druhy. Je třeba jisté znalosti rostlin, a to především z hlediska jejich nároků. Například rostliny, které milují plné slunce až úpal, sázíme na plošky orientované k jihu, pro jiné, které sice milují slunce, ale nesnášejí přímý úpal, je vhodnější východní strana. Některé druhy se daří nejlépe na severní straně nebo ve stínu dřevin, které do skalek také sázíme.

Důležité také je znát vzrůstnost jednotlivých druhů. Některé skalničky jsou drobné, zakrslé a příliš nerostou. Takové sázíme do společenství drobnějších rostlin a hustěji. Naopak druhům, které bujně rostou, silně se rozrůstají a pokryjí brzy větší plochu, musíme poskytnout více místa a do jejich bezprostředního sousedství nesázíme drobné druhy, poněvadž by je agresivní sousedé brzy potlačili až zničili.

Týká se to také dřevin, zvláště jehličnatých, které ve skalkách rádi používáme a které jsou zde krásným doplňkem. Je například chybou sázet do malých skalek plazivé jalovce, které časem vytvoří několikametrové exempláře a postupně zakryjí skalku, a nakonec nezbude, než je odstranit. Totéž se týká tak oblíbených klečí (Pinus mugo). Normální kleč je dosti vzrůstná dřevina, vytvářející časem keře široké až přes 3 m a vysoké až přes 4 m. Jsou použitelné jen k doplnění okolí skalky, nikoliv přímo do skalky, pokud ovšem nejde o velkou skalku. Do středně velkých skalek používáme zakrslejší typ kleče, a to Pinus mugo 'Mughus', který roste spíše plazivě. Poněvadž se však množí semenem, je zde jistá variabilita, a může se stát, že některá rostlina projeví nakonec také vzpřímený vzrůst. Pro menší skalky raději používáme hlavně zakrslejší formy, jako je třeba Pinus mugo 'Mughus Pumilio', která ani po letech nepřesahuje šířku 1 m.

Pomalu rostou a nedosahují velkých rozměrů také některé zakrslé smrky, např. Picea glauca 'Echiniformis', Picea abies 'Maxwelli', Picea abies 'Repens', Picea abies 'Veitchii' aj. Také některé cypřišky mají dost zakrslý vzrůst, např. Chamaecyparis obtusa 'Nana Compacta' a Chamaecyparis pisifera 'Dwarf Blue'.

Podobně je tomu u listnatých dřevin. Jednou z nejvhodnějších dřevin pro skalky jsou nesporně skalníky. Překrásný je například Cotoneaster horizontalis. Do malých skalek však také nepatří. Používáme zde raději méně vzrůstné Cotoneaster adpressa, Cotoneaster dammeri, Cotoneaster congesta nebo Cotoneaster watereri 'Herbsfleur'. Nádherné jsou některé lýkovce, hlavně Daphne cneorum.

Při osazování skalek musíme samozřejmě také znát nároky rostlin nejen na polohu, ale i na půdu. Mnohé druhy se výborně daří v každé normální, propustné půdě (a tyto druhy doporučujeme začátečníkům), jsou však některé choulostivější druhy, které mají dosti specifické nároky na půdu. Týká se to zvláště vápnostřežných rostlin, dále druhů s vysokými nároky na humus a druhů, které vyžadují zvlášť vydatnou drenáž. Pro tyto náročnější druhy upravujeme stanoviště vždy individuálně. Máme však naopak druhy velmi nenáročné, jejichž krása a mnohdy i životnost se projeví právě ve velmi chudé půdě. I pro ty bychom měli půdu vhodně upravit.

Nechci však odradit začátečníky, kterým se to bude třeba zdát příliš složité. Velmi mnoho druhů skalniček se bude výborně dařit i v normální ornici, vylehčené pískem a rašelinou. Člověk se nestává skalkařem najednou. Někdo má skalku v zahradě jen jako pěkný okrasný motiv, a je-li skalka pěkná, je tím splněno jeho přání a on netouží po dalších experimentech. Jiný však podlehne kouzlu skalniček, zatouží po dalších kráskách a chce se o nich také něco dovědět. Seznamuje se s podmínkami, v nichž se daří i náročnější druhy, a snaží se jim tyto podmínky připravit. Tak se rodí skalkař, který to myslí vážně.

Vraťme se však k osazování skalky. Skalka nemá být jen místem pokrytým kameny a osázeným rostlinami. Má mít kompozici, jíž se buď má blížit přírodnímu útvaru nebo má být řešena architektonicky a zušlechtěná bohatším osázením. O kompozici jsme mluvili již při stavbě skalky. A kompoziční zásady bychom měli dodržovat i při osazování skalky, chceme-li vytvořit opravdu dobré dílo. Bereme zde v úvahu charakter rostlin a barvu jejich květů.

Podle charakteru si můžeme rozdělit rostliny na několik hlavních skupin, z nichž každá má svoje specifické použití.

Rostliny vytvářející polštáře a plazivé rostliny sázíme na volné plochy, které jsou mezi jednotlivými kameny nebo skalisky. Vysazujeme zde více exemplářů jednoho druhu tak, aby rostliny vytvořily větší souvislé porosty, které v době kvetení jsou tak krásné. Není dobře tříštit tyto plochy příliš mnoha různými druhy. Skalka je pak sice pestrá, ale roztříštěná. Je vždy lépe volit méně druhů, ale dobře vybraných. Ploch, které tvoří větší celky osázené jedním druhem, je ve skalce více a je třeba dbát, aby současně kvetoucí druhy barevně harmonovaly. Je třeba střídat barvu žlutou, růžovou, fialovou a bílou, které ve skalce tvoří krásné kontrasty. Při vytváření barevných kontrastů musíme samozřejmě přihlížet také k době kvetení jednotlivých druhů. Některé druhy polštářových skalniček vytvářejí efektní převisy, proto je používáme nad skalisky, po nichž krásně splývají. Je to například Iberis sempervirens, Campanula poscharskyana, Saponaria ocymoides, Aubrieta cultorum, Alyssum montanum, Cerastium aj.

Máme-li ve skalce dostatek místa, používáme tyto polštářovité a plazivé druhy ve větších plochách, neboť tak tvoří výraznou barevnost naší skalky. Pochopitelně v malých skalkách jim můžeme věnovat přiměřeně menší plochy.

Dalším typem skalniček jsou takové, které tvoří trsy nebo keříky. Ty používáme buď jednotlivě nebo v menších skupinkách. Vybíráme jim vždy stanoviště, kde se nejlépe uplatní. Jsou to například koniklece, hlaváčky, svatolíny, levandule, čemeřice, pryšce (Euphorbia polychroma) aj. Vhodná místa pro tyto druhy jsou například před kameny, na úpatí skalisek, v blízkosti schodů apod. Pochopitelně nejkrásnější druhy sázíme pokud možno nedaleko od cesty, abychom je měli na očích a mohli se jimi zblízka těšit.

Některé druhy se zase nejlépe uplatní ve štěrbinách mezi kameny. Jsou to většinou rostliny drobnějšího vzrůstu, které odnožují a časem vyplňují štěrbiny. Jsou to například všechny netřesky, některé drobnější rozchodníky (např. Sedum dasyphyllum, Sedum lydium apod.), trávnička (Armeria caespitosa), některé drobné hvozdíky (např. Dianthus alpinus, Dianthus arenarius), osivky (Draba aizoides aj.), modroušky (Edraianthus pumilio), Lewisia cotyledon a Lewisia brachycalix, pro něž jsou tato místa životní podmínkou, mnohé lomikameny (Saxifraga), zvláště ty, které tvoří růžice, dále půvabné drobné lomikameny ze sekce Porophyllum (Kabschia) a mnohé jiné.

Spáry v kamenné dlažbě a ve schodech v místech, kam se šlape, osazujeme takovými druhy, které dobře vyplňují spáry a kterým příliš nevadí, když se na ně šlápne. Nesázíme sem tedy druhy s měkkými nebo dužnatými listy nebo takové, které vyrůstají do výše nad dlažbu. Používáme zde například Minuartia laricifolia, Paronychia kapela, Phlox subulata, Sagina subulata, Thymus serpyllum apod.

Zvláštní postavení ve skalce mají cibulnaté a hlíznaté květiny. Většina jich kvete velmi časně na jaře a svou barevností zpestřuje naše skalní partie. Musíme je však používat s rozvahou, protože jejich způsob života je poněkud jiný než u běžných skalniček. Všechny mají společnou jednu pro nás nepříjemnou vlastnost, a to že po odkvětu, tj. po skončení vegetačního období, zatahují. Jejich nadzemní části usychají a rostliny přežívají do příští sezóny cibulemi nebo hlízami v půdě. Poněvadž většina druhů, které pro nás přicházejí v úvahu, kvete na jaře, nastává u nich zatahování koncem jara a přes léto jsou místa osázená cibulovinami zdánlivě prázdná. Tato okolnost je pro nás nepříjemná, chceme-li mít skalku stále krásnou.

Můžeme však příslušná místa osázet kromě cibulovin některými nenáročnými, mělce kořenícími plazivými skalničkami, které po celý rok pokrývají půdu. Na jaře jimi cibuloviny snadno proniknou a po jejich zatažení nejsou prázdná místa. Z druhů vhodných pro tento účel můžeme jmenovat například Thymus serpyllum, Sedum dasyphyllum, Paronychia kapela, Veronica armena aj. Kořeny těchto rostlin většinou nesahají hlouběji než 5 až 10 cm, kdežto cibule bývají v hloubce nejméně 10 cm. Tento způsob nemůžeme pochopitelně použít u cibulovin, které musíme každoročně vyjímat z půdy a opět je na podzim sázet. Jde hlavně o tulipány. Zde si můžeme pomoci tím, že prázdná místa po sklizni tulipánových cibulí osázíme nějakou vhodnou letničkou, která se hodí do skalky (např. Dorotheanthus, Portulaca, Alyssum maritimum) a kterou na podzim odstraníme, abychom mohli opět vysázet cibuloviny.

Z cibulnatých a hlíznatých květin sázíme do skalky téměř všechny tzv. drobné cibuloviny (např. Crocus, Chionodoxa, Scilla, Puschkinia, Colchicum x bulbocodium, Muscari, Eranthis, Galanthus, Leucojum apod.). Z tulipánů nízké druhy a kultivary tzv. botanických tulipánů (hlavně ze skupiny Tulipa kaufmanniana, Tulipa greigii, Tulipa tarda aj.). Vysoké zahradní tulipány, vysoké narcisy a hyacinty se do skalek nehodí. Z okrasných česneků jsou vhodné hlavně Allium karataviense a Allium moly.

Všechny sázíme ve skupinkách po 5-10 kusech podle druhu a snažíme se je barevně harmonovat se skalničkami, které v tu dobu kvetou a s nimiž cibuloviny tvoří krásné barevné kontrasty. Mají totiž barvy, které v tu dobu nemají žádné skalničky, například sytě modrá barva ladoněk a modřenců a svítivě červená barva některých tulipánů.

Cibulnaté květiny jsou také krásným zpestřením různých stepních partií, které navazujeme často na skalky.

Traviny mají ve skalce zvláštní funkci. Stejně jako v normálních zahradních úpravách působí zde jakýmsi zjemňujícím dojmem a jsou nezbytným doplňkem jak v přírodních partiích, tak i ve skalkách; skalky jsou vlastně přírodní úpravy v tom nejužším slova smyslu. Tak jako tráva nechybí v žádné přírodní skalní partii, neměla by chybět ani v našich skalkách. I když těžiště osázení skalek je v kvetoucích rostlinách, traviny zde působí jako vylehčující a zklidňující prvek. Traviny sice nekvetou barevně, ale jejich květenství jsou často neobyčejně okrasná. Jejich hlavní ozdobou je vzrůst a u mnoha i barva listů, která bývá nejčastěji sytě zelená nebo šedomodrá.

Z nízkých travin jsou nejdůležitější kostřavy (Festuca), tvořící nízké trsy. Smaragdově zelená je Festuca scoparia, která časem vytvoří překrásné drny, jež velmi pěkně kontrastují s rostlinami se stříbřitými listy a s barevně kvetoucími květinami. Daří se na slunci i v polostínu, v suchu. Překrásná je stříbrná Festuca glauca, kterou ve skalce umísťujeme jednotlivě nebo ve skupinkách. Tyto kostřavy jsou také velmi působivé v kombinaci s červenými, tzv. botanickými tulipány (Tulipa fosteriana, Tulipa greigi), konikleci (Pulsatilla), hlaváčky (Adonis), mateřídouškami (Thymus) a podobnými rostlinami pro slunce a sucho. Z dalších nízkých travin se ve skalkách dobře uplatňují například smělek šedolistý (Koeleria glauca), různé nízké ostřice (Carex) aj.

Středně vysoké traviny používáme ve skalkách solitérně. Nejkrásnější z nich je nesporně Avena sempervirens, tvořící překrásné trsy stříbřitě šedých listů, a zelenolistá Deschampsia caespitosa, která je navíc od konce léta krásná množstvím jemných klásků. Svými květy je jistě nejkrásnější Pennisetum compressum, tvořící koncem léta množství válcovitých klasů. Daří se však jen v teplých polohách na plném slunci. Tato travina použitá na vhodném místě je ve skalce pravým klenotem. Traviny jsou též nezbytnou součástí stepních partií a slunných vřesovišť.

Zvláštní skupinou rostlin, které též používáme ve skalkách, jsou kapradiny. V úvahu zde přicházejí většinou jen nižší a drobnější druhy (např. druhy rodů Asplenium, Blechnum a Ceterach). Většina kapradin vyžaduje humózní, vlhkou, nevápenitou půdu a polostinnou polohu, ale i taková místa přicházejí často ve skalkách v úvahu. Jsou však též druhy, rostoucí ve vápenité půdě, v suchu a na slunci (nikoliv na úpalu). Je to například kapradina s překrásně dělenými listy - Ceterach officinarum a drobná kapradinka,která roste často ve spárách suchých zdí - Asplenium ruta-muraria. Oba druhy vysazujeme ve skalkách do štěrbin; můžeme je také použít v květinových zídkách.

Vlhkomilné a stínomilné kapradiny sázíme ve skalkách na místa, odpovídající jejich požadavkům, což se také často naskytne. Jestliže máme dostatečně vlhká místa, můžeme kapradiny umístit i na světlejší stanoviště, pokud není příliš exponováno proti slunci. Jsou to místa v blízkosti vodních partií, zvláště tam, kde ve skalce jsou vodní přepady a kde se voda tříští, a tím soustavně zavlažuje okolí. Půdu zde musíme samozřejmě upravit, aby byla humózní a nealkalická (listovka, rašelina, slatinka). Nejkrásnější kapradiny pro tyto účely jsou například Asplenium trichomanes s drobnými zpeřenými listy, dále Blechnum spirant - jedna z nejkrásnějších nízkých kapradin - a Phyllitis scolopendrium (roste dobře i ve vápenitých půdách).

Střední a vyšší kapradiny jsou použitelné jen ve větších skalkách, lépe se však uplatní v polostinných zahradních partiích, kde vysazujeme Rhododendron, Astilbe, japonské sasanky, některé lilie a podobné druhy.

Vodní a bažinné rostliny přicházejí v úvahu samozřejmě jen k vodním partiím. Jezírka si s oblibou zpestřujeme lekníny, které jsou skutečně překrásnou ozdobou každé vodní hladiny. Nezapomínejme však, že celá vodní hladina by neměla být zakryta leknínovými listy. Do menších nádrží je lépe lekníny nesázet, a když, tedy miniaturní odrůdy, které nezabírají příliš mnoho plochy. O úpravě nádrží pro lekníny již jsme se zmínili ve stati o vodních partiích.

Lekníny sázíme na jaře, hlavně v květnu, do těžší, živné, nevápenité zeminy. Vhodná je například směs drnovky, slatinky a živného kompostu s příměsí rohové moučky. Po zasazení leknínu obložíme povrch mechem a pokryjeme vrstvou štěrku, čímž do jisté míry zabráníme kalení vody. V každém případě se však po čase začnou ve vodě tvořit řasy, které kazí vzhled vodních nádrží. Rozvoj jemných řas, způsobujících zelený nebo hnědý zákal vody, můžeme značně omezit, nasadíme-li do jezírka plovatku bahenní. Když se však plovatky příliš rozrostou, mohou způsobit poškození listů, takže je opět musíme omezovat na menší počet. Zelené řasy tvořící dlouhá vlákna musíme občas z vody vytáhnout natáčením na hůlku. Lekníny milují slunce a teplou vodu. Do polostinných vodních partií je tedy raději nesázíme, neboť zde málo kvetou. Většinou také nemilují proudící vodu.

Kromě leknínů jsou ještě jiné vodní rostliny, které se hodí do jezírek a které tolik nezakrývají vodní hladinu. Je to například pestrolistý puškvorec (Acorus calamus 'Variegatus'), žabník (Alisma plantago), ďáblík (Calla palustris), prustka (Hippuris vulgaris), žebratka (Hottonia palustris), vachta (Menyanthes trifoliata), šípatka (Sagittaria sagittifolia), orobinec (Typha minima) a jiné. Tyto rostliny sázíme do mělké vody (10-15 cm) do zděných kapes, které vytvoříme již při stavbě nádrže, nebo do misek či větších květináčů, které podložíme, aby byly v potřebné hloubce. Zeminu pro tyto rostliny můžeme použít stejnou jako pro lekníny.

Břehy jezírek nebo potůčků osazujeme rostlinami, které milují vlhko a které se sem hodí. Je to například plnokvětý blatouch Caltha palustris 'Multiplex', Lysimachia nummularia, Primula rosea, Ajuga reptans, Bergenia cordifolia, Brunnera macrophylla apod.

Většinu skalniček sázíme v jarním období, obvykle od března do května. Rostliny předpěstované v květináčích mají dobře prokořeněné baly, takže se dobře ujímají a mohou se sázet i mnohem později, než jsme uvedli, prakticky až do konce léta. Důležité je hlavně to, aby do zimy dobře zakořenily, protože jinak je nebezpečí, že za holomrazů utrpí. Pokud některé druhy mají zvláštní nároky na půdu a zemina, kterou jsme použili pro skalku, jim nevyhovuje, musíme příslušná místa upravit výměnou zeminy. Vytvoříme ložiska hluboká nejméně 25 cm podle toho, jak hluboko rostliny koření. Zde upozorňuji, že mnohé skalničky jsou k vlastnostem půdy tolerantní, rostou dobře jak v alkalické, tak v neutrální nebo mírně kyselé půdě. Rostliny vápnomilné rostou většinou docela dobře i v neutrální půdě, kdežto vápnostřežné rostliny se nikdy nedaří v alkalické půdě. Ten, kdo má zahrádku s neutrální půdou (na žule, rule pískovci apod.) a nealkalickou vodu, má méně problémů než ten, kdo má půdu vápenitou. V každém případě je nezbytné prostudovat si nároky rostlin, které chceme do skalky sázet.

Vzdálenost rostlin při výsadbě záleží na druhu a je velmi různá, Drobné druhy, které se příliš nerozrůstají, sázíme 15-20 cm od sebe, vzrůstnější druhy, vytvářející polštáře, sázíme na vzdálenost 30-40 cm i více. Při sázení dobře, ale s citem utlačíme půdu ke kořenům rostlin a zavlažíme. Zalévat musíme opatrně, aby se půda nesplavovala. V prvním období zaléváme častěji. Výhodné je zde použít mlžící zavlažovače.

Kdo se začne svou skalkou více zabývat, zajímá se především o jména rostlin, které zde pěstuje. Leckdo vyčítá autorům, že používají hlavně latinské názvy. Používání latinských jmen je nutné, protože jedině latinské názvy jsou přesné a platí v celém světě. Mnoho druhů česká jména ani nemá, a zase naopak některé druhy mají i více českých nebo vůbec národních názvů, velmi odlišných podle různých krajů. Některé druhy mají sice česká jména, která vymysleli botanikové v minulých dobách, ale tyto názvy se obecně nevžily, takže často ani odborníkům nejsou známy. Naproti tomu latinské jméno má každá rostlina. Latinské názvy mají také tu velkou výhodu, že platí po celém světě a múžeme se podle nich snadno orientovat i v cenících ze zahraničí, i když příslušný jazyk neovládáme. Zajímá-li se někdo o názvy rostlin ve své skalce, doporučuji, zvyknout si na latinské názvosloví. Má to své velké výhody.

Na skalce míváme často mnoho druhů a často si je nemůžeme zapamatovat. Snažíme se je proto označit jmenovkami. A zde nám nyní nastává starost, jaké jmenovky použít. Neměly by totiž být ve skalce příliš nápadné, aby nekazily její vzhled, a dále by měly být natolik trvanlivé, aby písmo bylo čitelné i po více letech.

Probereme si tedy několik možností, jak rostliny ve skalce označovat. Dřevěné jmenovky jsou málo trvanlivé a můžeme je považovat jedině za provizorium. Nejsou-li natřené, vydrží na nich nápis tužkou nejdéle několik měsíců. Potřeme-li je bílou fermežovou barvou a napíšeme-li nápis tužkou, ještě než barva zaschne, vydrží písmo čitelné až dva roky, tak dlouho však nevydrží jmenovka.

Prakticky neomezeně trvanlivé jsou jmenovky z plechu, nejlépe hliníkového (silného asi 1-2 mm), do kterého nápis vyrazíme abecedními razidly. Tyto jmenovky jsou sice pracné, ale velmi trvanlivé.

Dosti trvanlivé jsou jmenovky z PVC, zvláště píšeme-li na ně tiskařskou černí. Plastické hmoty však podléhají vlivům slunce a střídání teplot, křehnou a velmi snadno se rozpadají. Trvanlivější jsou jmenovky, nařezané ze silnější fólie celuloidu. Jestliže do nich nápis vyryjeme jehlou nebo zaostřeným hřebíkem a vetřeme trochu nějaké barvy, je písmo dobře čitelné a neomezeně trvanlivé. Je-li tato fólie čirá, jsou jmenovky celkem nenápadné. Zapustíme-li je větší části do půdy, jsou ještě nenápadnější.

Dobré je pořídit si plán skalky, kde se zakreslí jednotlivé kameny a rostliny, které jsou mezi nimi. Podle tohoto plánku se pak lze kdykoliv orientovat. Plánek zajišťuje také přehled o cibulovinách, které po odkvětu zatáhnou, takže se často ztratí přehled, kde vlastně jsou. Snadno se pak mohou poškodit při kypření nebo se tam nedopatřením mohou zasadit jiné rostliny.

Jakýsi přehled výsadby ve skalce je tedy v každém případě užitečný.