Trvalky

V našich zahradách se pěstuje mnoho nejrůznějších květin, které jsou hlavními nositeli barvy. Zahradu bez květin si vůbec neumíme představit. Aby bylo možno se v nich orientovat, rozdělují se květiny do několika hlavních skupin. Tak květiny našich zahrad rozdělujeme na letničky s dvouletkami, květiny cibulnaté a hlíznaté, skalničky a vlastní trvalky. Toto rozdělení má praktickou platnost jen v našich klimatických podmínkách. Podíváme-li se totiž do teplejších zeměpisných pásem, najdeme některé druhy květin, které se tam pěstují jako přezimující trvalky, zatímco u nás se pěstují jen jako jednoleté, nebo dokonce jako pokojové květiny.

Držme se však rozdělení odpovídajícího našim podmínkám. V našich zahradách se pěstují květiny všech kategorií a nebude na škodu, když zvážíme přednosti a nedostatky jednotlivých kategorií.

Letničky a dvouletky jsou květiny s jednoletým životním cyklem. Život letniček trvá jeden rok - od jejich výsevu zjara, vysázení, kvetení až po odkvetení a nasazení semen. Tím jejich život většinou končí. U dvouletek je životní cyklus v podstatě také jednoletý, je však o půl roku posunutý. Dvouletky se totiž vysévají koncem jara, po vysázení koncem léta přežívají zimu a kvetou většinou na jaře v příštím roce, načež zpravidla končí vegetaci. Jejich vegetační cyklus trvá tedy zhruba rok, tj. od poloviny jednoho roku do poloviny příštího roku, probíhá však ve dvou vegetačních obdobích.

Zvážíme-li klady a zápory letniček, oceníme především okolnost, že jejich opatřování je snadné, protože semenářské obchody nabízejí semena letniček v poměrně širokém sortimentu. Další výhodou je, že mezi letničkami je poměrně mnoho druhů, které pěkně a přitom velmi dlouho kvetou. K hlavním nevýhodám patří větší pracnost s každoročním vypěstováním a sázením rostlin a dále skutečnost, že mezi letničkami téměř nejsou druhy, které kvetou časně na jaře (kromě macešek), anebo naopak pozdě na podzim. Nevýhodou je také okolnost, že téměř všechny letničky mají celkem shodné nároky na půdu a stanoviště. Daří se jim většinou na slunných stanovištích v propustné půdě. Nedají se tedy použít na stanovištích s extrémními podmínkami. Tím nechci nikterak snižovat význam letniček pro zahrady. V mnoha případech jsou nepostradatelné. V moderních zahradách, kde sledujeme mimo jiné sníženou pracnost, jejich použití však do jisté míry omezujeme.

Všechny ostatní zahradní květiny, kromě letniček, jsou vlastně v širším slova smyslu trvalky, přijmeme-li definici, že trvalky jsou rostliny, jejichž životnost je v našich podmínkách delší než dva roky a které jsou schopné přežít zimu venku na stanovišti. Tuto podmínku tedy splňuje také většina cibulnatých a hlíznatých květin (kromě mečíků, jiřinek a ještě několika druhů).

Cibulnaté a hlíznaté květiny, schopné přezimovat u nás venku, jsou tedy vlastně také trvalky. Řadíme je do zvláštní skupiny, protože jsou díky svému většinou stepního až pouštního původu zvláštně morfologicky přizpůsobené - mají v půdě cibule nebo hlízy. S tím souvisí jejich typická vlastnost, a to, že po odkvětu zatahují. Je ovšem pravdou, že tuto vlastnost má i několik pravých trvalek. Ke kladným vlastnostem cibulnatých a hlíznatých květin počítáme to, že je zde mnoho druhů velmi nenáročných, nevyžadujících téměř žádné ošetřování. Dále tato skupina obsahuje mnoho druhů, které kvetou velmi časně zjara. Vůbec většina cibulnatých a hlíznatých květin kvete na jaře. V jejich sortimentu je několik druhů, které mají bohatou barevnou škálu kultivarů (tulipány, lilie aj.). Nevýhodou cibulovin je okolnost, že většinou kvetou poměrně krátce (kromě jiřinek a lilií). Nepříjemné je dále období po jejich zatáhnutí, neboť po nich zůstávají přes sezónu prázdná místa. Pokud jde o nároky na stanoviště, jsou u většiny druhů cibulnatých a hlíznatých květin podobné jako u letniček, tj. nepříliš vlhká propustná půda a dostatek slunce. I přes uvedené nevýhody je v zahradách používáme a nedovedeme si například představit předjarní partii bez cibulovin.

Trvalky jsou z uvedených skupin sortimentálně nejbohatší. Zahrnují několik set rodů a tisíce druhů. Jsou to rostliny, pocházející z různých světadílů, různých zeměpisných šířek a nejrůznějších přírodních stanovišť. Proto je u nich velmi široká škála druhů s nejrůznějšími, až extrémními nároky. Pokud jde o nároky na světlo, trvalky nabízejí široký výběr rostlin od druhů vhodných pro sluneční úpal až po druhy, které vyžadují nebo snášejí polostín až stín. Podobně pokud jde o půdu, jsou mezi trvalkami rostliny vhodné pro suchou až vyprahlou půdu i rostliny vlhkomilné, bahenní až vodní a také jsou zde druhy vápnomilné i vápnostřežné.

Rozdělení na trvalky a skalničky je vlastně jen pomyslné. Skalničky jsou rostliny většinou horské, i když mnohé z nich byly vypěstovány v nížinách. Důležitým kritériem je okolnost, že se svým vzhledem hodí do skalek. Mnohé skalničky se však stejně dobře mohou použít v zahradních úpravách bez skalek. Neexistuje tedy žádná pevná hranice mezi skupinami trvalek a skalniček.

Výhodou trvalek je velký výběr druhů pro nejrůznější účely. Další výhodou je okolnost, že jde o rostliny více méně vytrvalé, které není třeba každý rok znova sázet. To ovšem znamená snížení pracnosti s ošetřováním zahrady. Vzhledem k širokému sortimentu je bohatý výběr druhů ozdobných květem nebo listem od časného jara až do pozdního podzimu. I když většina trvalek nekvete déle než 3 až 4 týdny, lze vhodným sestavením jednotlivých druhů ve skupinách vytvořit partie pěkně kvetoucí po celou sezónu. Mnohé druhy jsou svým vzrůstem a olistěním ozdobné i mimo dobu kvetení, některé z nich (např. traviny) dokonce i přes zimu.

Pro uvedené vlastnosti jsou trvalky nejcennějšími květinami zvláště pro volně přírodně řešené zahrady. Letničky a cibuloviny se v těchto partiích používají jako doplněk.